Já. Zrovna já jsem jiná než ostatní. Holka, odmala vystavována bolesti, rentgenům, složitým operacím a zákrokům, odehrávajícím se v její puse a kvůli jejím zubům. Zašívání rtu a horního patra, chybějící část patra a následné vložení kousku kyčelní kosti do něho.
Neustálé k šílenství přivádějící čekání plné stresu. Jak to dopadne? Co se stane? Zlepší se to?
Od mého narození musím pravidelně jezdit do Prahy do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, od tří let nosit rovnátka a pečovat o svoje zuby co nejlépe, což to by měl ale každý.
Jak takový rozštěp úst vypadá? Existuje dvoustranný a jednostranný (můj případ). Když se narodí dítě s rozštěpem a rodiče to nečekají, následuje docela veliký šok. Koukáte se na své novorozeně a ono nemá spojený horní ret a patro. Obojí je rozštěpené. Pak se zaměříte na jeho zuby. Úplně posunuté. Ještě k tomu spodní čelist přesahuje přes tu horní. Nějak tak to alespoň vypadalo u mě.
Doopravdy to mohlo být mnohem horší. S tímto postižením se toho pojí mnohem více. Například nevidomost nebo hluchoněmost. Já slyším jako ostříž a s brýlemi tak také vidím.
Teď si sama sobě položím otázku. Jsem šťastná?
Nejdřív vyjmenuji minusy. Kvůli častému ježdění do Prahy zameškávám spoustu hodin ve škole. Nemluvě o zdlouhavých operacích, které ke všemu nepříjemně bolí a neskutečně mě stresují. Také zákroky, kdy mi doktoři vyndávali zuby z patra, mi moc radost nedělaly. Někdy mi i úplně obyčejná činnost, jako například ukousnutí rohlíku, dělá problém. Navíc od tří let nosím rovnátka. Vyndavací mi rovnaly zuby šest let. Od devíti si na mých zubech hoví rovnátka fixní, tedy taková, co jsou nastálo. Sice mi je za pár dní, po pěti a půl letech, na ortodoncii sundají, ale pak si zase vesele budu nandávat a sundávat ty na noc. Minimálně do sedmnácti. Potom totiž následuje moje čtvrtá operace a dalších pár let s fixními rovnátky.
Ale už dost těch negativ, nechci, aby to vypadalo, že ze sebe dělám chudáčka. Asi si říkáte, jaké na tom vidím a pociťuji plusy. No, tak například to, že zameškám hodně hodin ve škole. Jízdy do Prahy mě baví, vyznám se tam a můžu tu často nakupovat nové oblečení a věci, které u nás v malém městě nenajdu. Hlavní důvod. Moje mamka s tátou a kamarádi mi velmi pomáhají. Dostávám od nich závaly podpory, síly a soucitu. To, že mám milující rodinu a přátele, považuji za součást života, bez nich bych to rozhodně nezvládla tak dobře. Tohoto a dalších věcí si moc vážím, protože ne každý člověk narozený s rozštěpem se naučí hezky mluvit a vyslovovat, potřebuje k tomu někoho, kdo se mu bude opravdu hodně věnovat, když se učí mluvit. Ne každému se operace vydaří. Ne každého v kolektivu přijmou. Třeba mě nikdy nikdo nešikanoval.
Ovšem za největší plus považuji fakt, že to změnilo mě a mění lidi, kteří se kolem mě vyskytují. Díky mně, holce, která chodí do normální školy, do společnosti a na nejrůznější akce s velkým počtem lidí, si děti i dospělí uvědomují, že se miminka s nějakým postižením prostě rodí, stává se to a nic strašného se vlastně neděje. Učí se tím, že ne všichni mají normální tvar nosu nebo pusy, normálně poskládané a rovné zuby nebo nezjizvený ret.
Já osobně si doopravdy užívám vyprávění všelijakých příhod spojených s rozštěpem, vysvětlování co se mi stalo a jak se s tím vypořádávám. Užívám si, že nejsem a nebudu úplně stejná jako ostatní. Miluju svůj vzhled a příběh. Miluju mít jednostranný rozštěp úst. Takže ANO, jsem šťastná.